Zpět

16. 11. 2016 10:22

JF2016 očima festivalových reportérů - Rozhovor se Stanislavem Zindulkou

Očima festivalových reportérů

"DĚTI VŠE VIDÍ"

Legendární herec STANISLAV ZINDULKA získal na letošním Juniorfestu Zlatou rafičku. Tento sympatický pán má na svém účtu spoustu filmů, pohádek a dětských radostí. Proto pro mě bylo velkou poctou, že jsem se ho mohla zeptat na několik otázek.

Co pro vás znamená převzetí ocenění Zlatá rafička?

Velkou radost. Je to pro mě ocenění práce, na kterou jsem pyšný.

Je nějaký rozdíl mezi hraním pro dětské diváky a pro dospělé?

Zásadní rozdíl není. Pro děti je trochu jiný inscenační přístup, protože děti vnímají jinak než dospělí. Záleží to na textové předloze, děti nemají slyšet všechno co dospělí a je to k jejich prospěchu. Hlavně se pro ně musí mluvit velice dobře, plasticky a nepospíchat, aby jim to všechno došlo. Nejdůležitější ale je mít s nimi trpělivost. Když se hraje pro děti, tak se dělají větší pauzy, protože děti reagují. Dospělý divák na vás nezakřičí: „Dejte pozor! Stojí za vámi.“ Děti pokřikují. Herec musí hrát velice pozorně, s pochopením pro dětskou duši a s láskou. Dětí odhalí každou faleš. Zatímco divák sedí, tak dítě na vás křikne: „Nahlas!“

Jaký by podle vás měl být film, aby zaujal dětského diváka?

To záleží na námětu a autorovi. Měl by se dotýkat dětské duše. Upřímný film, ve kterém není nic falešného. Účel je, aby to děti zajímalo. Hezké, citlivé věci, které prezentují to, co mají děti vědět. Vztahy mezi lidmi, vztah k rodičům. Nechci říct přímo o lásce, ale spíše o spřízněných dušičkách. Dítě musíte upoutat, aby ho to zajímalo.

V jaké roli, kterou jste kdy hrál, jste se cítil jako ve své kůži?

Takových rolí bylo hodně, ale dobrý herec si to musí umět přizpůsobit. Třeba hrajete roli a někdo vám řekne: „To jste celý vy!“ a vy víte, že to není pravda. Je to ta role a vy jste do ní vstoupil a pochopil jste ji. Herec by měl umět poznávat lidi, rozumět jim, a když pak dostane roli, tak jí nějakým způsobem musí ztvárnit.

Seriál Vlak dětství a naděje se odehrává za druhé světové války. V čem si myslíte, že spočívá jeho kouzlo?

Tento seriál měl obrovskou výhodu. Vynikající předlohu, vzniklou z knížky, kterou napsala Věra Sládková. Krásná knížka jménem Poslední vlak z Frývaldova. Podílela se i na scénáři a na filmu pracoval i skvělý režisér. Zajímalo to staré lidi, mladé lidi a dokonce i děti. Děti tomu seriálu rozuměly. Nemyslím drobotinu, ale ti co už jdou do školy, tak ti z toho něco měly. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tento seriál měl takovou mimořádnou hodnotu.

Čím byste chtěl být, kdybyste se nestal hercem a proč?

Kdybych se nestal hercem, tak bych se toužil stát hercem. Když jsem si dával přihlášku na vysokou školu, tak kromě herectví jsem si dal druhou přihlášku na kantořinu. Ono to spolu docela souvisí. Člověk má obecenstvo a musí mu něco poutavě předávat. Já jsem také kantořil. Kromě hraní jsem vyučoval divadlo a herectví na brněnské státní konzervatoři. Kantořina mě vždy přitahovala.

Máte doma lichožrouty?

Ještě nemám, ale určitě přijdou.

Foto a text: Natálie Nová, festivalová reportérka